Vítej
Pátek v 23:20 | Julie
|
Hulákání z oken
pocite "dopíče, dopíče, dopíče, to nikdy nemůžu stihnout/to nikdy nemůže projít". Ani jsem si nevšimla, že jsi odešel a už jsi zase zpátky. Život jako serie špatných rozhodnutí, ke kterým neznáte ty pozitivní scénáře.
Jestli mi tohle projde, tak už asi všechno. Mimochodem, byla jsem poslána na školení time managmentu. Nevím, jestli si to mám vzít osobně. A hlavně nevím, jestli nezapomenu přijít.
J.
Cajk
1. května 2012 v 20:38 | Julie
|
Hulákání z oken
Žiju, piju a umím uvařit čínský nudle. I s masem.
A co vy?
Vajglová polívka a kachny beze dna
11. dubna 2012 v 21:52 | Julie
|
Dopisy Winstonovi
aneb První pokušení Krista
"Na svědomí mám od tvejch drápu šrámy krvavý, a čím víc jich tam mám, tak tím víc mi to patří."
Ještě mám pár es v rukávu
29. března 2012 v 19:49 | Julie
|
Kavárensky obrazotvorná p(r)óza
A město a chlad a šedá beznaděj vystřídala záchvěvy paprsků. Bolí mě šlachy od věčného psaní marností, drnkání bezcílných melodií, kéž by mě aspoň bolely od honění čuráků, od zatínání prstů do masa roztoužených mužů.
Bolí mě ústa z přebytku zubů a prázdných slov. Kéž by mě aspoň bolely od kouření čůráků, od šeptání láskyplných vyznání. A město a chlad mě otupěly a vyrvaly zpoza hrudního koše city a všechno na duši a já tu jen sedím s kamenným výrazem a pocitem vlastního selhání. Selhání lásky, selhání ženy. Město a život mě vyprázdnily a opustily a vydřely a ze mě nezbylo nic a teď tu chodím, beze všeho a neumím vracet něhu. Jen při trpění vrací se vzpomínka na život.
Rychlá jízda vlastní hlavou
20. března 2012 v 20:49 | Julie
|
Hulákání z oken
...hloupá myšlenka vždyť já vím...
Nad vlakovou tratí, po které jsem včera k ránu prošla poslední zimní noci s vínem, se válí mléčná dráha všemohoucí (možná mrak), po zahradě zrzek-kocour, je to prostě tak, mám problémy s realitou. Znáš jak zní první raní tramvaj ztichlým městem, když rozezvučí kolej, rozvibruje ráno, pocit, když pátou raní stojíš nad plzeňskou dálnicí a nemůžeš se z existence ani nadechnout? Mám problémy s realitou.
Mezi noci a dnem se navždy nestřetnem. Neminem, nezačnem. Nezalžem.
Moje sestra je ohnivá voda
7. března 2012 v 17:45 | Julie
|
Dopisy Winstonovi
Přála bych si, aby se stalo něco okouzlujícícho, ne rozhodujícího a když už tak finálně fatálního pro mě. Dějí se neuvěřitelně bizarní věci a nad nimi ochranou laskavou ruku drží tatíček alkohol. Brzdí nám mozky, hází klíny do toku mysli, uvolňuje jazyky a srdce. Nikdy bych se nepomyslel… zakroutil hlavou.
Nechápu to. Nadšení vyprchalo jako heliový balonek a zase jsem tu já a moje koc-ovina, jsou to sestry, spim s nima, sami. Jsem ješita, čteme si z ohmataných deníčků vlastní blitky s dramatickým přednesem, poplácáváme se po zádech a poměřujem si čuráky. Jsem chlap. Sedím tu a koc-ovina útočí a nemůžu ven a je mi smutno a pochyby a jakoby čekám, že dny měkčené chlastem se jedno vyloupnou ze slupky a budou tu stát jasné a nahé jako Venuše. Jenže životní zkušenost napovídá, že to tak není a nebude a navždy to budou naprosto ztracené večery, buňky, trvalé kruhy pod očima.
Jarní tlení
21. února 2012 v 17:35 | Julie
|
Dopisy Winstonovi
leden protek' mezi prsty
mráz hází sklíčka podel cesty
jdu tiše ve tvých šlépějích
když decentně a měkce taje sníh
únor črtá zimní obrys Hradčan
a ve sračky se mění prašan
Asociál
5. února 2012 v 20:07 | Julie
|
Kavárensky obrazotvorná p(r)óza
Do uší mi právě řvalo to nejlepší kytarový sólo, který Mr. Big maj, podupával jsem si do toho rychlýho rytmu a dejchal ten hnusnej hospodskej čoud. Napil jsem se trochu svýho piva a dostal chuť na cigáro. Pokusně jsem vyndal sluchátka, ale hovor od vedlejšího stolu mě zas přesvědčil, že není o co stát.
Jasně, že nejsem takovej zoufalec, abych chodil do hospod sám, mý kámoši, ty, který mě ještě občas někam byli ochotný brát, za rohem hráli fotbálek. A ani se mě nezeptali, jestli nechci s nima. Ne kecám, zeptali, ale řek jsem, že ne. Nechtěl jsem se ztrapnit, moc mi to nejde a pekelně nerad se ztrapňuju. Zaposlouchal jsem se znova do toho metalovýho nářazu a myslel na Karin. Nejhezčí holka od nás z kruhu, a že jich tam bylo skoro 70. Čistá bílá duše z božskejma nohama a krásným plným… pohledem. Myslel jsem na ni, ostatně jako skoro pořád.
Jen si pište
3. února 2012 v 21:45 | Julie
|
Přebytečné názory
aneb život mezi grafomany není pohádka. Máme rok 2012, snad nikdy nebylo jednodušší světu říct to, co máte na srdci, stát se umělcem, vydat knihu. Žiju obklopená lidmi, kteří produkují texty. Polovinu času jsem průmyslvoý básník, druhou půlku hlídací pes demokracie na cvičišti. Co v praxi znamená, když 90 % vašich sociálních kontaktů tvoří lidé písemně potentní (nebo alespoň s touto ambicí)?
Jsem frustrát, nelegální frustrát
1. února 2012 v 20:07 | Julie
|
Dopisy Winstonovi
Dobrej večer,
dovedete si představit zlondatru, kterou zavřete do krabice, zatřepte s ní a pak se divíte, že nechce stepovat? Je to pěkně nasraná a podrážděná zlondatra. A přesně tak se nějak teď cejtim já, i když to jsou vlastně jenom takový prkotinky, ale kam by si měl člověk stěžovat jinam než tady, že jo.
Zde hledá